Jako malá holka jsem si ráda hrála na učitelku. Pak jsem toužila být paní doktorkou. Nakonec jsem na přijímačkách na psychologii prohlásila, že chci raději k nim, protože medicína mi přijde moc jednoduchá.  Když totiž otevřete lidské tělo, tak vždy víte, co a kde tam najdete (plíce, játra,…). Jenže zkuste si takto otevřít lidskou duši…

 I přesto mě vzali. A já vědě o lidském myšlení a chování propadla. Už na výšce jsem se rozhodla, že budu pomáhat “normálním” lidem, aby mohli být ve svém životě ještě spokojenější, protože lidská duše je fakt zapeklitý orgán a je dobré naučit se ho používat.

Jenže pak jsem se na jednom letním táboře pro akční studenty seznámila se svou novou láskou,  které jsem podlehla. Bylo to projektové řízení a já začala lidem pomáhat jako projektová manažerka různých vzdělávacích i výzkumných projektů. Ještě na výšce jsem odřídila svůj první projekt s milionovým rozpočtem. A časem jsem se vrátila i k tomu snu, že budu paní učitelkou. V projektovém řízení jsem se procertifikovala skrz na skrz a začala jsem ho školit.

Chtěla jsem stihnout všechno. Nechtěla jsem ničemu a nikomu říkat NE. Chtěla jsem jít do každého skvělého projektu, podnikat akce s přáteli, cestovat a… Toužila jsem po tom, aby měl den 48 hodina a já vůbec nepotřebovala spát.

Nestíhala jsem. Ponořila jsem se proto do studia desítek time management příruček, abych toho mohla do svého programu narvat ještě víc. A ono to fungovalo! Díky diáři, to do listům a appkám jsem začala být ještě výkonnější. Jenže ostatní toho začali využívat. Čím jsem byla schopnější, tím víc úkolů jsem dostávala.

Nějak jsem si ve svém nadšení nevšimla, že toho začíná být až moc. Říkala jsem si, že občas nějaká ta práce do noci přece nemůže vadit a že s kamarádkou se holt uvidím, až dokončím ten projekt. Byla jsem unavená a trochu i všemi otrávená. Pod rukama se mi rozpadl můj boží tým a já vůbec nechápala proč. Vypěstovala jsem si ze stresu celiakii, a dozvěděla se, že budu muset do konce života držet bezlepkovou dietu. Svoje potřeby jsem dávala až na poslední místo. Jednou jsem si dokonce déle jak týden neumyla vlasy, protože jsem měla pocit, že mě to zdržuje. Málo jsem pila, abych nechodila tak často na záchod, a šetřila tak čas. Šílené, co? Ale tehdy mi to přišlo efektivní.

Dodnes si pamatuji, jak jsem v autě cestou na zaslouženou dovolenou do Norska četla příručku „Jak neztratit nadšení“, abych druhé po návratu namotivovala. Když mi najednou došlo, že jsem to já, kdo sakra potřebuje pomoct! Pochopila jsem, že jsem kompletně vyhořelá. Přestala mě úplně bavit práce, kterou jsem tak milovala.

Až tehdy jsem pochopila, že takhle to dál nepůjde. A protože jsem přesvědčená, že každý z nás se může kdykoliv naučit dělat věci, které změní jeho život, pustila jsem se do toho.

Vrátila jsem se k psychologii. A postupně jsem si vypracovala vlastní systém, který vychází z toho, jak funguje náš mozek a který mi umožňuje stíhat všechny ty potřebné, ale mnohdy otravné povinnosti, a zároveň věnovat čas tomu, co je důležité – sobě, svému zdraví, přátelům a rodině.

Díky tomu, že jsem se naučila mluvit ke svému mozku tak, aby to skutečně chápal, dokázala jsem se soustředit na své priority bez velké námahy. V životě mi zůstaly jen ty klíčové věci, aniž bych čemukoliv musela bolestně říkat NE.

V té době se život začal obracet k lepšímu. Fungovalo to a já byla šťastná. Ale život se mění. Pak do toho přišla nová práce, děti, … To všechno samozřejmě s návyky pohne, ale já jsem si nějak nevšimla, že zase začínám scházet ze své cesty.

V té chvíli mi však naštěstí osud nafackoval sám od sebe. Mým blízkým přátelům hodil život pod nohy pořádné klacky. Kamarádce se narodil postižený chlapeček, a v době, kdy se o něj potřebovala starat, se musela ona sama vypořádat s rakovinou. Jinému kamarádovi zemřel syn. Mé nej kámošce ze střední se 2 malými dětmi ležel manžel v nemocnici s rakovinou. To byly příběhy, které mě hrozně zasáhly. Říkala jsem si, co kdyby se to teď stalo mně?  A měla jsem pocit, že bych sama se sebou nemohla být spokojená, protože jsem ještě pořád mrhala svou energií a pozorností na úplné banality.

A pak jsem si všimla, že tito mí přátelé po nějaké době začali působit spokojeněji než většina běžných lidí. Jako by jim tam brutální rána osudu umožnila skutečně si užívat život plnými doušky.

Díky jejich těžkému osudu jsem pochopila, že aniž si to uvědomujeme, každý den, každou vteřinu balancujeme na křehké hranici mezi životem a smrtí. A že je potřeba si ten život začít užívat dřív, než dokončím projekt, dosáhnu povýšení, koupím dům, apod.

To téma mě úplně pohltilo, vytvořila jsem neziskový projekt Šťastní životu navzdory. Shromáždila jsem příběhy různých lidí s těžkými osudy a propojila jsem je s vědeckými i filozofickými poznatky o životní spokojenosti.

Rozhodla jsem se, že nechci čekat na to, až mně nebo mému blízkému někdo sdělí špatnou diagnózu. Já prostě prožiji šťastný život, ve kterém stihnu všechno, co je potřeba. Budu se věnovat rodině, a budu i úspěšná v práci. Jenže rozhodnutí a uvědomění ke změně nestačí. Abych toho dosáhla, musela se naučit určité postupy z oblasti psychologie a neurovědy. Naučila jsem opravdu soustředit.

Teď se vracím ke svému snu být paní učitelkou. Ráda vás podpořím, abyste chytrým používáním svého mozku dokázali stíhat všechny povinnosti a zároveň si dokázali plnými doušky užívat života. Na mých kurzech a konzultacích vám pomůžu všechno zvládnout v souladu s tím, jak funguje právě vaše mysl.